Ahoj,
Jmenuji se Robin, a jsem holčička, ne kluk, ale páneček mi říká voříšek.
Narodila jsem se nedaleko Liberce v chovatelské stanici Temný hvozd, takže v rodném listě mám napsáno Beauty z Temného hvozdu a do ouška mi oškliví veterináři vytetovali 2169. Bylo nás pět, čtyři holky a jeden kluk. A než jsme se nadáli, přijeli si pro nás noví páníčkové.
Poprvé jsem jela autem, na klíně v teple. To bylo fajn. Vlak byl horší, moc se otřásal a až jsme vystoupili, musela jsem snídani nechat na nástupišti, fuj. Paní průvodčí byla hrozně milá, ale strašně ječela, když jsem si potřebovala ulevit. Po nekonečném cestování jsem se dostala do nového domova.
Páneček mě bral všude sebou, jezdili jsme na výlety, ale mě víc zajímalo, jestli se dá podrbat zadní packou za uchem.
Mám ráda zvířátka, lidi a ze všeho nejvíc děti. Už jako malá jsem nechápala, proč bych měla honit sousedovic kočku a nechápu to doteď. A celkově ten problém kočka/pes nechápu. Honím kočku dokuď utíká. Když zůstane na místě, tak se očucháme a jdem si každý svou cestou.
Zato jsem milovala honění slepic a ovcí, ale jejich majitel to viděl nerad, páneček mě kvůli tomu párkrát seřval a i když ví, že udělal chybu, ták já už je natruc nebudu nikdy honit ani pást...
Když mi byl rok, objevila se novinka. Páneček o víkendu sbalil auto, posadil mě na sedačku a vyrazilo se pryč. Začali jsme jezdit na místo, kde byla spousta dalších lidiček, pejsků, hraček pamlusků. Posadili mě před nějakou překážku a prej ,,hop,, . NUDA. Ale když mi páneček ukázal balónek na šňůrce, tak bych udělala cokoli. Později jsem se dozvěděla, že se tomu prej říká agility a z vedlejšího cvičáku na nás řvou ,,igeliťáci,,.
Byli mi asi 2 roky když naše kamarádka Jarmilka dotáhla novinku. Nemusím tam přemýšlet, příkazy tam taky nejsou, všichni nás povzbuzujou, ale hlavně, hlavně je tam míček, a pár pidipřekážek. Akorát nechápu, proč fly ball, když ten míček nelítá, maximálně s ním lítám já, to spíš run ball... :o))